M Y S T I K A P Ř Í T O M N O S T I
Tomáš Procházka, 2018
Co je mystika? Ponoření se do sebe (zkoumejte svá ledví (Jer 17,10… co se líbí Pánu Ef 5,10). Mystika je souhrnné označení pro rozmanité duchovní zkušenosti bezprostředního a osobního setkání s božským, pro zkušenost hlubokého tajemství, jež se nedá přímo vyjádřit slovy, a pro různé cesty, jak takovou zkušenost získat. Není to ale nic, co by bylo oddělené od reality:
„Neboť pokud si myslíš, že v nějaké vřelosti, ve sladkém vytržení a vůbec spojení dostaneš nebo užiješ Boha víc než u kamen nebo ve stáji, děláš vlastně totéž jako bys Boha vzal, omotal mu kolem hlavy plášť a strčil ho pod lavici. Neboť kdo hledá Boha nějakým určitým způsobem, chytí se toho způsobu, ale Boha, který je v tom způsobu skryt, mine. Naopak, kdo hledá Boha bez způsobu, najde ho tak, jak on sám v sobě jest – a takový člověk pak žije se Synem a je život sám. Kdyby se někdo ptal života: Proč žiješ? A ptal se ho třeba po tisíc let, kdyby mohl odpovědět, řekl by vždycky totéž: Žiju proto, abych žil. To proto, že život žije ze svého vlastního základu a ze svého vlastního vyvěrá; žije a nemá žádné proč – právě proto, že žije jen sebe sama. Kdyby se zeptali pravdivého člověka, takového, který jedná ze svého vlastního základu, „proč děláš své skutky?“, kdyby měl odpovědět správně, neřekl by taky nic jiného, než „dělám je, abych je dělal“. Mistr Eckhart z Vandenfelsu
Josef Sudbrack, Mystika
„Naivní polemický postoj buď a nebo mezi teorií a praxí, mezi diskutováním a zkušeností je omyl – obojí se doplňuje. Nelze rozevřít žádnou propast mezi zkušeností a řečí.“ (14n). Hebrejský pojem dábár, který označuje slovo jako výrazový prostředek lidského jazyka, znamená slovo a čin zároveň. To, co Bůh říká, to také dělá a mělo by to podle biblického záměru stvoření platit i o lidech. Proto Ježíš kritizoval především pokrytectví farizejů – něco jiného říkat a něco jiného dělat.
Řecké slovo mystikos (skrytý) neoznačovalo původně nějakou utajovanou náboženskou zkušenost, ale rituál ve své vnější formě. Ve svém křesťansko-řeckém původu to slovo odhaluje Boží lásku, tajemství setkání s Bohem uvnitř člověka. Odtud slovo mystérion, tajemství, od slovesa myo, zavřít ústa. (17-23) To znamená, že hlavní roli hraje mlčení, ztišení, naslouchání, vnitřní dialog, jenž vede člověk skrze sebe s Bohem.
Richard Rohr, Nahá přítomnost
Monoteismus na Západě tíhnul k vnější uspořádanosti, organizovanosti, což se dělalo na úkor osobní transformace a harmonie. Díky pevnému rozlišování mají církve sklony ke konfesionalismu, vymezování zásad s tím, že ty druhé jsou chybné. Na druhé straně díky charismatické obnově ve XX.st. vznikl ekumenismus jako vyjádření podstatné sounáležitosti křesťanů k Ježíši Kristu, jehož vědomá přítomnost a znalost obou konceptů, projevená v přístupu k Bohu i k lidem jako ke svým nejbližším příbuzným, je praktickou mystikou – prožíváním reálné přítomnosti protikladů, které jsou uvnitř člověka spojovány a harmonizovány. Takže prvním západním mystikem nebyl nikdo jiný, než Ježíš Kristus. Rohr píše:
„Ježíš byl prvním nedualistickým náboženským učitelem západu a jedním z důvodů, proč jsme mnohé z jeho učení nepochopili, a tím méně následovali je skutečnost, že jsme se jej snažili pochopit dualistickou myslí.“ (28). V katolické tradici, říká Rohr, si oficiální církev vždy držela od těla mystiky, poustevníky, charismatické typy a lidi modlitby, alespoň dokud nebyli sto let po smrti a bylo možno jejich myšlení dezinfikovat, čili zpředmětnit, kategorizovat a zařadit do systému. V tomto smyslu většina závažných tvrzení a dogmat křesťanských církví může být pochopena, vychutnána a účinně prožita pouze pomocí neduálního vědomí, v němž člověk počítá s vnitřní jednotou protikladů, což je velmi stará nauka řeckého boha poznání Herma Trismegista: Harmonie spočívá v analogii protikladů. Prakticky to znamená vědomí sounáležitosti se vším ostatním, myšlení, v němž se prosazuje názor tak i tak místo obvyklého buď a nebo. Nechává se prostor, aby protiklady na sebe mohly působit. Z křesťanského hlediska je tato změna myšlení principem obrácení – metanoia = změň svoji mysl. Jakýsi upgrade vědomí, přechod na jeho vyšší formu, která je zároveň principem lásky – miluj své nepřátele (Mt 5,44). Starý indický mudrc Čaraka to vyjádřil slovy: Moudrý člověk vidí v celém vesmíru učitele, zatímco hlupákovi je celý svět nepřítelem.
Základní otázkou člověka, který se chce stát mystikem je podle Rohra tato:
„Chci mít pravdu, nebo chci být šťastný?“ (36).
Výchozí kvalitou vědomí moderního mystika je tedy neduální zkušenost, tzn. poznání jednoty. Realita není černobílá a pravda je vždy nedokončenou mozaikou střípků poznání, které skládáme tehdy, když nechceme pravdu vlastnit, když pochopíme, že naopak pravda může vlastnit nás. Mystik se s touto nehotovostí, nedokončeností světa smiřuje, a naopak jeho tajemství se mu stává nevyčerpatelnou motivací k hlubšímu poznávání bytí. Zároveň je zjevné, že veškeré dosavadní lidské poznání, co je popsáno v knihách, obecně v lidské řeči, je předmětné. I ta nejduchovnější literatura je jen předmětem, neživou věcí. Čtenář ji sám zživotňuje až tehdy, když osobně vstoupí do příběhu. Tento psychologický moment sebeidentifikace je např. příčinou kouzla literatury. To je klíčové – stát se součástí příběhu. Mystikové tvrdí, že vesmír je jeden obrovský příběh, v němž Bůh realizuje své vztahy, přičemž každý jedinec je toho součástí, ale bohužel, většinou o tom neví.
K té základní otázce: Může být někdo trvale šťastný a zároveň mít pořád pravdu? Někteří se o to pokoušejí, ale marně. Když Ježíš říká – já jsem Cesta, Pravda a život, pravděpodobně to neplatí o nás. Rohr také říká, že ústřední křesťanská dogmata, jako je např. Trojice, byla původně mystickým zřením. (132)
Zdeněk Trtík, Vztah já-Ty
Prvotní i trvalou motivací mystika je údiv nad dokonalostí stvoření. Jeho cílem není pouze zjistit jak, co a proč funguje, nýbrž především plně prožít, že to funguje. V tomto smyslu otcové zakladatelé čsl. církve geniálně pochopili smysl oltářní svátosti večeře Páně: není důležité, jak se Kristus ve svátosti zpřítomňuje, nýbrž prožít, že se zpřítomňuje. Zpřítomnění je mystický rozměr večeře Páně, který vyžaduje kvalifikovanou, čili vědomou, poučenou přítomnost, jak přesně popsal apoštol Pavel: Nežiji já, žije ve mně Kristus. Katolická nauka o přepodstatnění nemusí být popírána, ale posouvá se důraz vědomí z předmětné racionality na přítomné dění. Tím husitská teologie vytvořila duchovní most mezi západním a východním myšlením.
Mystikové mluví o nepředmětné přítomnosti, o tom, co bezprostředně předchází projevené přítomnosti, dualitě, ve které se fyzicky nacházíme. V takovém myšlení hraje roli správné pochopení, co je to čas. Novověká představa o čase byla, že dějiny probíhají kontinuálně v čase od svého počátku (Stvoření, velký třesk) ke svému konci (apokalypsa, velký návrat, nová země, konec světa, vyhynutí atd.). Tedy že vývoj forem je spojen s časem. Náš dnešek předcházela minulost a čas probíhá od minulosti přes přítomnost do budoucnosti. Zní to logicky, ale podle mystiků to je iluze, zpětná projekce. Existuje jen to, co je právě teď. Ve skutečnosti čas je psychologická konstrukce potřebná v orientaci v přítomnosti. Civilizace mohla být organizovaná do systému pouze prostřednictvím obecného uznání času, potřebného pro racionální plánování činnosti. Psychologický čas neúprosně běží a jeho existence je zdánlivě potvrzována tím, že člověk stárne a umírá, panta rhei, (Platónova verze Herakleita) věci přicházejí a odcházejí. Ale pozor. Vše, co bylo, bylo v momentě své realizace skutečné v přítomnosti, dnes již není. Říkáme: Vzal to čas. Tohle je bod zlomu. Kam se to podělo, když to bylo skutečné? Čas musí mít zřejmě jinou strukturu, protože minulost a budoucnost prostě reálně neexistuje! Čili, co je skutečné, může být jen tady a teď.
Mystikové všech tradic toto vědí a na tom zakládají své poznání. Bytí se děje tady a teď, jindy ne. A protože čas a prostor jsou v jednotě, v jeden okamžik a zároveň pořád, náš psychologický čas de facto neexistuje. Emile Durkheim tento fakt nazýval durée-trváním. Existuje pouze věčné teď a tady, kdy je možno se realizovat. Člověk se neustále ocitá v přítomném okamžiku, který je zároveň momentem věčnosti, ale dostává se do konfliktu se svým rozumem, který vnímá čas a prostor odděleně. Staří mystikové, žijící v předmoderním světě nacházeli cestu k tajemství ztotožněním svého bytí s přítomným okamžikem, pomocí pozorování svého dýchání jako projevu života. Představme si duchovní praxi otců pouště (rané křesťanské mnichy v nepřístupných jeskyních, řecká mystéria, indické sádhu, či zenové mistry, kteří v Himalájích sedí tři měsíce bez potravy u pramene Gangy. Co ti lidé dělají? Nehybně prožívají přítomnost v hloubce své osobnosti, přičemž eliminují tělesné funkce. Duch v nich zcela vládne hmotě. Co přitom prožívají? Ve stavu vysoké bdělosti se soustředí na svůj dech a harmonizují jej s dechem vesmíru. Mentálně to znamená úplné odpojení od myšlenkových konstrukcí a od tělesných potřeb, jako je pud sebezáchovy, hlad, žízeň, sexualita atd. Prožívají doslova „věčné nic.“ Nejhlubší výpovědí východní mystiky je, že prazákladní podstatou veškerého dění je nicota. Z toho vyplývá, že nejvýstižnější definicí Bytí je mlčení. (Góvinda). S tím souvisí odpověď na základní otázku – být šťastný teď a tady je lepší než mít pravdu. Ježíš seslal o Letnicích církvi ducha pravdy, překladem řeckého slova pravda, aletheia, je neskrytost. Věci a události, které člověk nevidí, existují ve skrytosti, ale mystik je vnímá jako realitu, která je, i když jí není fyzicky přítomen. Tento zážitek umožňuje vhled, že přítomnost je všeobjímající. Jak žít v tomto rozměru je otázkou praxe mystika.
Eckhart Tolle, Moc přítomného okamžiku, Nová Země
Tím se dostáváme k Eckhartu Tollemu, jehož křestní jméno ne náhodou je stejné jako jméno jednoho z největších mystiků západu, Mistra Eckharta. Eckhart Tolle zakusil hlubokou vnitřní krizi, na jejímž konci bylo osvícení. Dalo by se říci, že prožil to, co Buddha – vyprázdnění ega. V křesťanské mystice to znamená, že se člověk vzdá veškerých ambicí seberealizace, aby se nechal realizovat Bohem. Je to radikální otevřenost ke všemu, co k člověku přichází. V takovém stavu dochází v lidské mysli k tomu, že člověk přestane aspirovat na soudce světa. Začne vnímat svět jako dar, bez toho, aby jej hodnotil. V takovém stavu kategorie jako dobro a zlo existují, ale nejsou oddělené. Proto říkal Ježíš, že pšenice a plevel rostou společně až do žně. Mystik se nevymezuje vůči čemukoliv, ale všechno je mu inspirací. Mimochodem, in spiro znamená v dechu. Mystikové odhalují princip svého Bytí prostřednictvím dechu, v hebrejštině slovo ruach, dech a duch je totéž. Prostřednictvím soustředění se na dýchání přichází mystik na věčné pravdy, protože zároveň s prožíváním dechu prožívá pravou přítomnost. To také vysvětluje, proč indiáni přišli s vdechováním tabákového kouře. Tabák a byliny jsou pro indiány posvátné a vdechováním kouře, coby ohněm transformované esence rostlin, dochází indián k buněčnému spojení s duchem rostliny. Podobně, dýcháním společného vzduchu s ostatními jedinci se tímto způsobem mystik identifikuje s jejich podstatou, s Bytím jako takovým. Na východě se lidé zdraví pozdravem – namasté – který znamená úctu k životu jako takovému, na kterém se druhý člověk podílí svým bytím. Podstatou života mystika je vědomí, že mění svět už pouhou svojí vědomou přítomností, která je prožívána nikoliv jako utrpení, ale jako radost z Bytí. Nabízí se tu srovnání cesty k překonání utrpení u Buddhy a Krista. Buddha k tomu došel tak, že svou existenci ztotožnil s nicotou, čemuž se říká nirvána. Ježíš zvítězil nad utrpením tak, že jej vědomě přijal. Ježíš se radikálně otevřel přítomnosti prostřednictvím sebeobětování za druhé. Oba přístupy mají určitou příbuznost, totiž svobodné přijetí možnosti, že nicota je skutečným údělem člověka. To je důvod, proč Ježíš na kříži řekl Bože můj, proč jsi mě opustil. Tato svoboda k bytí pak překonává i fyzickou smrt. Oba museli počítat s tím, že zemřou. Byli na tom lidsky úplně stejně jako my, a právě proto oba učili své žáky mystice přítomnosti, protože pouze bezpodmínečným přijetím přítomného okamžiku lze překonat utrpení. Zajímavé je, že někteří lidé v krizových situacích selžou, jiní naopak soustředěně dělají, co je třeba, a sesypou se až potom. Domnívám se, že to je výstižná ilustrace toho, jak nebýt či být skutečně přítomen. Buddha říkal, abychom nevěřili ničemu, co sami nezažijeme čili, že pravdu nelze přejímat, pouze stále znovu objevovat. Ježíš říkal, že nemá smysl starat se o zítřek; dnešek, tedy přítomnost, má dost svých problémů. Také učil o království božím, které je jako síť, do které se chytají dobré i špatné věci, nebo jako kvas, který pronikne veškerým těstem. Říkal, že království Boží je mezi námi a uvnitř nás zároveň (slovo entos). Přítomnost oba vnímali jako neustálý proces vznikání nového a zanikání starého. Vzpomeňme na Ježíšovo podobenství o novém víně do starých měchů. Přítomnost je ve východní i západní mystice rozhodujícím faktorem.
Když se řekne – já jsem – je to nadčasová výpověď. Lze také říci já jsem – křesťan, otec, emigrant, pracovník, politik. To vše znamená ztotožnění se sociálními formami, s rolemi, které člověk zastává. To je podmíněná sebeidentifikace. Naproti tomu – já jsem – bez přívlastku, znamená přitakání životu v přítomném okamžiku. Tento souhlas sám o sobě je zdrojem štěstí a štěstí je naplněním pravého lidského bytí. Ježíš řekl – dříve než byl Abraham – já jsem. To znamená překonání psychologického času. Kouzlo spočívá v tom, zda jste či nejste vnitřně ztotožnění s tím, co říkáte. Proto apoštol Pavel mluvil o bláznovství tohoto světa v protikladu k bláznovství kříže. Blázen je ten, kdo identitu někoho jiného považuje za svoji. Ale mystik není blázen. Mystik na své identitě nelpí, protože zná své vymezení v čase a prostoru, kterým je jeho tělo. Tělo pro něj není překážkou na cestě k Bohu, protože původně bylo stvořeno z boží radosti, bylo oslavou bytí. Do tohoto rajského stavu mystik nahlíží, pokud dokáže harmonizovat dualitu. Pokud dokáže pochopit pravou povahu přítomnosti – přijmout fakt, že je to tak i tak. Že je a zároveň není omezen. Omezení jsou zároveň duchovní i věcné povahy. Když si člověk řekne, že teprve až vyřeší hmotné zabezpečení, začne se věnovat duchovním věcem, nestane se mystikem nikdy, protože přítomnost mu bude stále unikat mezi prsty. To je důvod, proč benediktýnští mniši praktikovali ono známé ora et labora, modli se a pracuj zároveň. Šlo o pokus harmonizovat tělo a ducha, kde práce a modlitba je prožívána zároveň.
Eckhart Tolle ze svého pozorování přítomnosti vyvozuje základní poznatek, že příčinou naší nespokojenosti nikdy není situace jako taková, ale to, co si o ní myslíme. Pokud si o přítomnosti nemyslíme nic, pokud ji nehodnotíme, stáváme se její součástí. To je stav, který je v křesťanském jazyce nazýván požehnáním nebo spásou. Viz blahoslavenství. Popisuje to takto: „Skutečná spása je svoboda – od strachu, od utrpení, od pocitu nedostatečnosti, a tudíž od veškerého chtění. Je to osvobození od nutkavého myšlení, od negativních emocí a zejména od minulosti a budoucnosti. Vaše mysl vám říká, že se tam nemůžete dostat odtud. Něco se musí stát, nebo se něčím musíte stát, než se osvobodíte. Jinými slovy říká, že potřebujete čas. Považujete čas za prostředek k dosazení spásy, zatímco právě čas je tou největší překážkou. Myslíte si, že se nemůžete osvobodit v přítomnosti, zatímco přítomný okamžik je jedinou bránou k osvobození. Osvobodíte se tím, že si uvědomíte, že už svobodní jste. Boha najdete, jakmile si uvědomíte, že ho hledat nemusíte, že on hledá vás. Spásy lze dosáhnout pouze v přítomném okamžiku. Pochopit to je obtížné pro mysl, která věří, že všechno žádoucí je v budoucnosti. Ani vaše minulost vám nemůže zabránit, abyste přijali to, co je a soustředili se na přítomný okamžik, to nemůžete udělat v budoucnosti. Musíte to udělat teď, nebo nikdy… Spása není přechodný zážitek, nýbrž vědomá přítomnost. Znamená to uvědomovat si Boha nikoli jako něco vnějšího, ale jako svou nejvnitřnější podstatu.“ (Moc,126).
Vedlejší účinky vědomé přítomnosti umožňují podle Tolleho schopnost sebeuzdravování. Ježíš uzdravoval slovem, ale uzdravil se jen ten, kdo věřil, že je to možné. Ježíš se na to i výslovně ptal, nebo říkal jdi, tvá víra tě uzdravila. Základem uzdravení člověka bylo setkání s Ježíšem a naprostá důvěra (pistis) v jeho schopnosti. Tyto schopnosti pak delegoval na své učedníky, kteří si vyzkoušeli, že to funguje i skrze ně. Tolle proto vychází z předpokladu, že Ježíšův nový testament je univerzální, lidé mohou tudíž léčit sami sebe, díky možnosti uvědomování si vnitřního těla. Eckhart mluví dokonce o schopnosti zpomalení procesu stárnutí a o posilování imunitního systému prostřednictvím vědomé pozornosti obrácené na jednotlivé tělesné orgány. Podobně uvažuje také doktor Loyd, jehož kniha Léčebný kód popisuje, jak se člověk může stát sám sobě lékařem. Doktor Eassey, odborník na indické a čínské lékařství vždy pacientům říkával, že jsou sami zodpovědní za své uzdravení minimálně z 50 %.
A uzdravováním Eckhartova mystika přítomnosti nekončí. Říká, že uvědomění si přítomnosti zajišťuje úspěch toho, co děláme, nebo učí umění vytvářet harmonické vztahy. „Když vám někdo něco říká, poslouchejte celým tělem, nejen svou myslí. Vnímejte energetické pole svého vnitřního těla. To odvrátí vaši pozornost od myšlenek a vytvoří klidný prostor, který vám umožní opravdu naslouchat. Dáváte tím druhému člověku prostor být. To je ten nejcennější dar, jaký můžete darovat. Většina lidí neumí naslouchat, protože jejich pozornost je soustředěna na myšlení. Proto nevnímají to, na čem opravdu záleží: Bytí druhého člověka pod povrchem mysli a slov. Samozřejmě, že bytí druhých můžete vnímat jen skrze vlastní bytí. Tohle je počátek vědomí jednoty, kterou je láska. Na nejhlubší úrovni jste totožní se vším, co existuje. Většina lidských vztahů je založena na interakci myslí, nikoli na komunikaci bytostí. Proto je v lidských vztazích tolik konfliktů. Dokud jste ovládáni svou myslí, nevyhnete se problémům.“ (Moc,109). Jinými slovy: „Nesmím na sebe pohlížet jinak, než na druhé. Chyba v předmětném chápání světa záleží v tom, že jsme z já jiných lidí učinili předměty a lokalizovali jsme je do svého světa. Co patří dvěma dimenzím skutečnosti, uvedli jsme abstrakcí do jedné roviny. Kdo nezná jiného vztahu k člověku, než jako k předmětu, stojí ve svém nekonečném světě zcela sám. Nemá nikoho, komu by se otevřel. Nikdy nebude nasycen. Protože stojí sám ve světě všemi směry nekonečném, jeho samota je strašlivá, budí v duši úzkost a strach. Jedinou hranicí, na níž může být spasen bludný duch v člověku je setkání s osobností druhého. (Trtík, Vztah,83n). Mystika přítomnosti spočívá v přijetí faktu, že úkolem člověka na světě je poznat sebe skrze druhé, přičemž druhé můžeme dovést jen tam, kam jsme sami došli. To je důvodem, proč se Buddha, Ježíš, Zarathuštra nebo Mohamed po svém duchovním prozření vrátili ze samoty mezi lidi. Proto také Karl Rahner prorokoval, že křesťan zítřka bude mystik, nebo nebude vůbec.
Známý nápis nad dveřmi slavné věštírny v řeckých Delfách – poznej sám sebe – dobře charakterizuje Eckhartovu nauku. V knize Nová země se zaměřuje na popis toho, čemu říkáme ego, tzn. pocit já. Toto ego, já, je něco, o čem si myslíme že sami jsme. Eckhart striktně rozlišuje mezi pojmy já a Bytí. Ego je myšlenková forma, se kterou se člověk nevědomky ztotožňuje, přičemž ve skutečnosti je bytím. Proto říká Ježíš: poznejte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. Eckhart říká: „Chamtivost, sobectví, vykořisťování, krutost a násilí jsou všudypřítomné. Dokud si neuvědomíte, že jde o individuální nebo kolektivní projevy mentální poruchy, chronické nemoci lidstva, neubráníte se jejich zcestnému zosobňování.“ Proto jedna z moudrostí Toltéků zní: Neberte si nic osobně. „Lidé jsou zvyklí vytvářet si pro sebe i pro skupiny pojmovou identitu a říkají Tohle je ten a ten, ten je takový. Zaměňování ega, které vnímáte v ostatních, s jejich identitou, je prací vašeho vlastního ega, protože tento chybný vjem ho posiluje skrze pocit vlastní správnosti a výjimečnosti.“ Proto židovští předáci nedokázali správně pochopit Ježíšovu kritiku jejich formálního přístupu k židovské tradici. Brali si to osobně a hleděli se tohoto nepohodlného svědka svých omylů zbavit. „To, co nesnášíte na ostatních a nejsilněji na to reagujete, najdete i v sobě. Je to forma ega, která nemá nic společného s tím, jací jsou druzí ani s tím, jací jste vy.“ (Nová země 63).
Možná znáte příběh Gándhího a jeho pokojného osvobození Indie od cizí nadvlády. Jeho zásada nenásilí, pasivního odporu vychází z principu, který Eckhart popisuje. Jde o neztotožňování se s formami. „Svět forem, čili to, co vnímáme jako hmotnou skutečnost, není to jediné, co existuje. Když čemukoliv vzdorujeme, zdají se nám věci tohoto světa hmatatelnější, jistější a trvalejší, než jaké ve skutečnosti jsou-totiž pomíjivé, včetně naší identity čili ega. Odpor dává světu a egu váhu a vrcholnou důležitost, díky nimž budete brát sebe i svět velmi vážně. Hra forem je pak vnímána spíše jako boj o přežití. Pokud je to i váš pohled, bude taková i vaše realita. Cílem mystika je vlastně probudit se ze sna o formách, protože forma znamená omezení.“ Eckhart tvrdí, že formy, které vytváří náš mozek, jsou pomíjivé, zatímco máme dojem jejich trvalosti.
Závěr
Vybrali jste si mít pravdu nebo být šťastný? Pokud to druhé, pak jsou knihy Eckharta Tolleho čtením pro vás. Píše: „Lidé věří, že jejich štěstí závisí na formě. Dívají se na přítomný okamžik jako by byl znehodnocen tím, co se v něm odehrává a nemělo by, nebo jako na nedostatečný, protože se v něm neodehrává to, co by mělo. A tak jim uniká dokonalost života, která je všudypřítomná, dokonalost, která se skrývá za vším, co se odehrává i neodehrává, dokonalost za všemi formami. Řečí Bible, Bůh dává lidem svého ducha v plnosti. (J 3,34) Přijměte přítomný okamžik a naleznete dokonalost nedotčenou časem a přesahující všechny formy. V apokryfním Tomášově evangeliu Ježíš říká: Zvedněte kámen a budu tam. Radost z Bytí, jediné pravé štěstí, k vám nepřijde skrze žádnou formu, majetek, úspěch, skrze žádného člověka, ani událost – skrze nic, co se děje. Radost k vám nemůže přijít nikdy. Ale vyzařuje ze sféry neviditelného Bytí ve vašem nitru, z čistého vědomí „já jsem.“ NA ZEMI PRÁVĚ VZNIKÁ NOVÝ DRUH ŽIVOTA – JSTE TO VY!
Literatura:
Tolle, Eckhart. Moc přítomného okamžiku, Praha : Pragma, 1999
Tolle, Eckhart. Nová země, Praha : Pragma, 2006
Rohr, Richard. Nahá přítomnost
Trtík, Zdeněk. Vztah já-ty a křesťanství, Praha : Blahoslav, 1949
Góvinda, Anágárika. Základy tibetské mystiky, Praha : Pragma, 1994
Sudbrack, Josef. Mystika, Kostelní Vydří : KNKV, 1995
